Mezi finalisty byly vybrány i dvě žákyně ZŠ Vratimov, Masarykovo náměstí, Julie Kožušníková a Nguyen Minh Anh. Zvláštní cenu poroty za svou literární práci převzala další žákyně Sofie Valachová. Pokračuj ve čtení kliknutím na tlačítko Read More.
Již od roku 2005 Památník Lidice, Ústav pro studium totalitních režimů, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy a Slezské zemské muzeum pomáhá prostřednictvím soutěže Lidice pro 21. století mladé generaci pochopit a vysvětlit, jak žili a co vše překonali naši předkové ve 2. světové válce i později v totalitním Československu. V souvislosti s válkou na Ukrajině začíná mít soutěž i zcela nečekaný rozměr pochopení života ve válce v současné době.
Letošního ročníku mezinárodní soutěže Lidice pro 21. století se zúčastnilo celkem 2351 žáků z celkem 135 škol z Česka, Slovenska, Polska i Německa. Soutěž je určena pro žáky ve věku 10- 19 let a má 2 kola. V 1. kole děti vyhledávaly odpovědi na otázky vědomostního testu a psali vlastní literární práci na zadané téma. Do 2. kola se probojovalo 40 finalistů, kteří ještě jednou řešili vědomostní kvíz. Soutěž probíhala v časovém rozmezí leden – duben 2023.
Všichni finalisté se sešli ve čtvrtek 2023 v DOX, v centru současného umění v Praze – Holešovicích, ke slavnostnímu vyhlášení výsledků soutěže. A byl to opravdu krásný program, který organizátoři nachystali pro účastníky slavnostního vyhlášení soutěže. Ceny si odnesli všichni finalisté, předávali jim je renomovaní historici, oceněné literární práce četli známí herci. Slavnostního vyhlášení výsledků soutěže byl přítomen i pan Jiří Pitín, který je posledním žijícím lidickým dítětem a který se rád s finalisty setkal a vyprávěl jim své vzpomínky. Po udělení cen děti absolvovaly edukační program v DOX. Pro finalisty zahrála skupina Vehiba a bylo nachystáno i rautové občerstvení.
Celý slavnostní den jen podtrhl důležitost soutěže Lidice 21 a potvrdil, že na krutý osud této obce se ani ve 21. století nezapomíná, naopak je pro nás cenným zdrojem informací, jak chápat válečné dění v současném světě.
„Ač mrtví, stále bojují.“
Tento nápis najdeme v Lidicích, ve vesnici, která byla dne 10. června 1942 vypálena nacisty. Všechny muže z této vesnice zastřelili v místním Horákově statku, ženy odvlekli do koncentračních táborů, děti zavraždili, nebo odeslali na převýchovu. A právě násilná smrt celkem 340 nevinných životů, které v souvislosti s touto akcí vyhasly, je tou zbraní, která dodnes bojuje. Je svědectvím o tom, co válka přináší nevinnému obyvatelstvu okupovaných zemí a jak důležité je žít v míru, abychom podobné příběhy nemuseli prožít i my.
Mgr. Pavlína Kožušníková
Oceněná práce Sofie Valachové, kterou na slavnostním vyhlášení četla paní Máša Málková:
V souvislosti s 2. světovou válkou si vybavuji vzpomínky mojí prababičky Jarky Seidlové. V roce 1939 bylo prababičce šest let. Žila se svou rodinou v Brně. Bydleli v historickém Špalíčku na Zelném trhu.
Během války došlo i k bombardování Brna. Bomby dopadaly i do centra města, kde žili Seidlovi. Jednou večer byla Jarka sama doma, sirény ohlásily nálet a v okolí se začaly ozývat výbuchy. Exploze se ozývaly blíž a blíž, dům se třásl a rodiče se nedokázali vrátit domů. Jarka si vzala kabát a zavazadlo s nejnutnějšími věcmi a běžela po schodech do přízemí. V té chvíli otřásla domem velká detonace. Jarku krylo točité schodiště, takže jí výbuch prosekal díry v kabátu, ale nezraněná doběhla ke vchodu do sklepa. Byly tam velké padací dveře, kterými se vstupovalo do brněnského podzemí.
Stejné štěstí neměl místní kočí, který se i s koněm skryl v chodbě pavlačového domu. Tlaková vlna oběma roztrhala plíce. Oba byli mrtví. Kočí zůstal ležet na poklopu od sklepa, a tak babičce nezbývalo než zatnout zuby, napřít všechny síly a odtáhnout na několik pokusů tělo ze vstupu. Bylo to hrozné, babička se děsně bála, tělo bylo těžké, ale ještě více se bála dalších výbuchů, že ji sutiny zaživa pohřbí v domě. Nakonec se dokázala do sklepa protáhnout. Dům přímý zásah nedostal.
Jednoho dne, když se Jarka vracela ze školy domů, dveře bytu byly otevřené a uvnitř byl nezvyklý ruch. Obsah skříní byl vyházený, plech nedopečených, ještě horkých buchet ležel na plotně, po zemi se válelo plno věcí. V bytě se pohybovalo několik lidí, kteří si rozebírali vše, co se jim líbilo. Když uviděli Jarku, volali na ní: „Utíkej, rodiče zatklo gestapo“. Do té doby ani Jarka, ani její maminka netušili, že dědeček je jedním z vůdců odbojového hnutí, které se nazývalo Brněnská čtyřka. Jeden z členů odbojového hnutí onemocněl leukemií a ve stavu vyčerpání z nemoci udal sám sebe a následně i další členy odboje. Jarčini rodiče se ocitli na pověstných Kounicových kolejích, kde probíhaly kruté výslechy.
Jarka nevěděla, co má dělat, kam se schovat. Doma zůstat si netroufla, rodinu ve městě neměla a její skrývání mohlo být ohrožením pro ty, kteří by jí poskytli pomoc. Rozhodla se, že sama odjede za tetou do Ivančic. Teta měla čtyři děti a Jarka tam obvykle trávila prázdniny. Nebezpečné bylo to, že němečtí vojáci všem na nádraží kontrolovali doklady. Jarka se hrozně bála, ale na nádraží se vydala. Čekala, až vznikne nepřehledná tlačenice, a pak se zamíchala do davu. Prošla do vlaku a bez jízdenky dorazila do Ivančic.
Rodina ji bez váhání přijala a po několik týdnů se s ní dělila o potraviny z přídělových lístků. Nakonec maminku Němci propustili a po skončení války se z koncentračního tábora vrátil i tatínek. Jarka s maminkou čekaly několik týdnů. Řada vězňů se vrátila, ale tatínek byl stále nezvěstný. A pak se to nakonec stalo. Maminka vyhlédla z okna na náměstí a na druhém konci spatřila známou postavu. Začala křičet: „Žije, on žije!“ Přitom se smála a plakala zároveň. A pak se tatínek objevil ve dveřích. Byl to úplně jiný muž, hubený, bezzubý, se strništěm vousů, navlečený ve velkém zimníku. Žena i Jarka se k němu hrnuly, ale tatínek volal: „Jděte ode mě, mám vši!“ Ale jim to bylo jedno.
Válka mým předkům ukázala, jak je důležité nic nevzdávat předem a být optimistou. Také to, jak je důležitá soudržnost rodiny. Na druhé straně prababičce zůstal od válečných let jeden zvyk –udržovat zásoby pro stav nouze. Kdykoliv se objevil nějaký náznak nebezpečí, babička v tichosti všem nabalila baťůžek s prádlem, pláštěnkou, malou zásobou peněz a léků. Vše pro rodinu. No, co kdyby?